Tůně, mokřady a meze: co pomáhá krajině udržet vodu a co od nich nečekat

Česká krajina se v posledních desetiletích naučila vodu rychle odvádět. Scelená pole, napřímené potoky a odvodněné louky pomáhaly zemědělské výrobě, zároveň však způsobily, že voda z deště odteče dřív, než se stačí vsáknout. V suchých letech pak chybí, při přívalových srážkách naopak odnáší ornici a zaplavuje obce. Proto se obnovují prvky, které vodu v krajině zpomalují.

Co která opatření dělají

• tůně – malé mělké vodní plochy bez odtoku, které jsou útočištěm pro obojživelníky a hmyz
• mokřady – podmáčená území, která zadržují vodu jako houba a postupně ji uvolňují
• meze a remízky – pásy trávy a keřů, které přerušují dlouhé svahy a brzdí erozi
• revitalizace potoků – vrácení přirozeného zvlněného koryta, které zpomalí proudění
• zasakovací pásy a průlehy – mělké prohlubně, kde se voda může vsáknout

Tato opatření se liší velikostí i účelem. Tůň je především přínosem pro přírodu a místní mikroklima. Meze a zasakovací pásy chrání pole i obce pod nimi před smyvem půdy. Revitalizace potoka může pomoci s vyrovnáním průtoků, obvykle je ale nejnáročnější na přípravu.

Jak se k opatřením dostat

Na budování drobných vodních prvků lze získat podporu z národních programů, například z programů Ministerstva životního prostředí a Agentury ochrany přírody a krajiny. Důležitou roli hrají také pozemkové úpravy, které organizuje Státní pozemkový úřad a které umožňují vyčlenit pozemky pro společná zařízení, jako jsou meze či polní cesty. Podmínky programů se v čase mění, a proto je vždy nutné ověřit aktuální výzvy.

Nejtěžší nebylo tůň vykopat. Nejtěžší bylo domluvit se se všemi vlastníky, přes jejichž pozemky voda teče.

starosta jedné obce na Olomoucku

Kde jsou limity

Drobná opatření nejsou zázračným lékem na sucho. Jedna tůň nezmění vodní poměry celého katastru a nezachrání obec před velkou povodní. Účinek se projevuje teprve tehdy, když je opatření více a jsou rozmístěna s rozmyslem v celém povodí. To vyžaduje odborný návrh, nejlépe od hydrologa nebo krajinného ekologa.

Častým problémem je vlastnictví půdy. Mnoho pozemků je rozdrobených nebo pronajatých a každá změna vyžaduje souhlas vlastníka i nájemce. Druhým problémem je údržba. Tůň může zarůst, mez je třeba kosit a vysazené stromy zalévat. Když se na údržbu nemyslí od začátku, přínos se během několika let vytratí.

Opatrnost je na místě i u samotných staveb. Nevhodně umístěná tůň může poškodit cenný mokřadní biotop, který už na místě existoval, a příliš hluboká nádrž se může chovat spíše jako rybník než jako útočiště pro obojživelníky. Proto se u takových záměrů vyplatí oslovit orgán ochrany přírody a místní odborníky ještě před zpracováním projektu. Konzultace na začátku bývá levnější než pozdější úpravy hotové stavby.

Za pozornost stojí i to, že přínosy nelze vždy měřit jednoduše. Někde se zlepší stav studní, jinde se vrátí obojživelníci nebo ubude bláta na silnici po dešti. Obce, které si výchozí stav zdokumentují, mohou později lépe doložit, co opatření přineslo.

Pro obce i zemědělce platí, že nejlepší výsledky přináší trpělivost. Krajina se nezměnila za jeden rok a nezmění se ani její obnova. Každé dobře navržené a udržované opatření je ale krokem, který se dlouhodobě vyplácí.